naše cesta
Naše cesta začala vlastně již ve středu odpoledne 15. 8. 2007. Lenka přijela s peugeotem k nám a začali jsme nakládat. Jen když jsem viděl tu hromadu věcí začal jsem drobně pochybovat že se nám to tam vejde (viz foto). Asi po hodinovém úsilí jsem zjistil, že nejsem schopen tam všechno dát…naštěstí nastoupila ženská logika mé krásnější polovičky…..vše vyložit a poskládat znovu…i přes můj počáteční odpor se to nakonec podařilo a úspěšně jsme zabouchli kufr. V té chvíli jsme už ale měli hodinové zpoždění na plánovanou návštěvu u Volfů (takže tímto se také omlouvám Petru Loffelmannovi, že jsme se u něj před odjezdem nestavili…to se fakt nedalo stihnout…)
Ráno 16.8., jsme i přes varování mého táty, že auto je přetížené (se slovy to je peugeot, ten vydrží všechno) vyrazili. Cesta ubíhala celkem dobře, měli jsme poměrně značnou časovou rezervu na trajekt v Calais (odjížděl v pátek 17.8. 00:15)….
Jak jsme tak stáli v té boční uličce, špinaví nevyspalí a rezignovaní….přišel k nám jeden mladý dobře vypadající muž a ptal se nás co se nám stalo atd.(anglicky) Když jsem mu vysvětlil, co s stalo, tak nám řekl, že je veterinář a že má ordinaci naproti a nabídl nám, že končí v 7 a potom že má zahradu, kde můžeme přespat a že se můžeme u něj vysprchovat….. Nejdříve jsme nevěděli co si o tom myslet…v Čechách se vám toto moc často nepřihodí a když tak už to vypadá nějak podezřele… nicméně nakonec jsem jeho nabídku využili. Ještě předtím jsme si udělali malou procházku po St. Augustinu si užili trošku porýní… a pak vyrazili do Bonnu
Návštěva u Torstena a jeho rodiny byla fakt úžasná. Hodně jsme povídali o cestování, o životě a myslím, že máme zase o nějaké přátele víc. Díky Bože za takové lidi!
Druhý den ráno jsme se na dálnici A3 setkali s našimi otci. Oprava peugeota se nakonec zdařila. I když se to neobešlo například bez 2 zájezdů důchodců, kteří kdyby mohli tak by si snad prohlédli i naše spodní prádlo v kufrech.(viz foto)
Každopádně naši tátům moc a moc děkujem!!!!
Abych nezapomněl trošku jsme peugeotu odlehčili tím, vyřadili jsme některé „zbytečnosti“ (již od začátku jsme nadávali na 2 velké igelitky které jsme vezli Evě Papáčkové….ani si nedokáže představit kolikrát jsme je chtěli hodit do pangejtuJ)
Nicméně suma sumárum jsme s nefunkčními brzdami urazili 200km a to splně naloženým autem a převážně po silnicích první třídy dálnicích nebo městech…nic jiného totiž v Rhurgebietu není….
V 15:00 jsme dorazili do Calais. Zakoupili jsme další trajekt za pouhých 68 euro…ten co nám ujel stál 72J a postavili se do fronty na pasovou kontrolu. Ta proběhla hladce a v momentě kdy jsme si mysleli, že už nás nemůže nic zastavit od pohodového vjezdu na trajekt nás zastavili 4 kluci okolo 20ti let v oranžových vestách s nápisem security.Museli jsme zastavit vypnout motor a vystoupit, oni pak vtrhli do auta prošacovali všechny kastlíky i osobní věci a pořád na nás něco francouzky pokřikovali, pak se mě zeptali jestli mluvím anglicky, ale pak zas pokračovali francouzky, vůbec jsme nechápali co se děje…welcome to EU. Nicméně nakonec nás pustili a mi se mohli přeplavit na druhou stranu kanálu. Tam nás čekalo ještě ten den (noc) dalších 500km. Naštěstí jsme měli directions z viamichelin které nám moc pomohli hlavně kolem Londýna…když už jsme byli na M1 která nás měla dovést až k Leedsu a tam již jen odbočit na A64 tak mě trošku znepokojila cedule ROAD AHEAD CLOSED….pokračovali jsme dál ale po chvíli opravdu byla zavřená dálnice…očekával bych nějaké značení objížďky nebo tak něco…no ušetřím vás zdlouhavého popisu toho co jsme asi v 22:00 po celodenním řízení absolvovali v okolí M1. Nakonec se nám díky Bohu podařilo najít správnou cestu a úspěšně dorazit do Snaitonu. (Později jsem se dozvěděl, že na M1 snad někoho zastřelili,nebo něco takového,proto to bylo zavřené)
Den potom jsme se zotavovali. Další den jsme jeli poprvé do Scarborough. Na tomto místě bych chtěl moc poděkovat Janě Brejlové která nám v začátcích moc pomohla s hledáním práce, knihovnou, job centem, bankou atd….
V průběhu týdne jsme se přestěhovali k Haslamům. John a Wendy jsou starší manželé. Bydlíme s nimi v jednom domě. Máme svůj pokoj (poměrně velký)…v bytě mužeme používat cokoliv chceme (včetně ledničky) a nemusíme se starat o její plnění vše je v ceně.
Každý den máme jedno Teplé jídlo atd….
Teď napíšu něco o čem jsem přesvědčen, že je Boží zázrak. Tito lidé jsou křesťané moc…a pronajímají pokoje v tomto domě. Mají svůj inzerát taky na stránkách ubytování pro studenty. Tam jsem je objevil, bylo to až v momentě kdy už bylo téměř jasné že ani škola ani náš kamarád Mark nic pro nás nesežene….. (Asi 5.8.) našli jsme několik nabídek studentského ubytování, které se nám líbili ale všechno bylo již obsazeno, takže zbýval poslední telefonát k Haslamům. Po telefonu jsme se domluvili, že nám pokoj podrží do 20.8. a pak že se sejdeme a uvidíme. Trochu mi odlehlo až do doby kdy jsme se den pře návštěvou u Haslamů setkali s jedním klukem, který nám říkal abychom tam nebydleli, že jsou jako druzí rodiče atd říkal ať to neberem jen proto, že je to levné…to už nás trošku zarazilo. Byl jsem nešťastný celý den jsme sháněli práci a večer jsme měli jít na první návštěvu k Haslamům.
Seděli jsme v autě na parkovišti a modlili se ať nám Bůh ukáže zda tam máme bydlet nebo ne. No a když jsme tam přišli tak to bylo naprosto užasný, jsou to moc milí lidé, opravdu zapálení křesťané a žádní druhý rodiče kteří by nás nějak kontrolovali nebo omezovali. Máme naprostou svobodu klíče od bytu i od garáže, a když nejsme doma v čas večeře vždy najdem něco v lednici nebo v mikrovlnce….je to naprosto víc než v co jsme mohli doufat….
To by možná nebylo až tak zázračné takové věci se občas dějí (i když já nevěřím že náhodou) ale zázračné je to z druhého pohledu. Haslamovi tady měli asi 16 zájemců o tento byt. Neumím to matematicky spočítat jaká je to pravděpodobnost, že ten byt dostanem zrovna my když jsme volali jako poslední, ale každopádně moc velká asi není… Většině z nich se tu líbilo dokonce i několik rodičů tu bylo se svými dětmi a řikali jo tady je to super….ale nikdo se nakonec neozval podruhé. Haslamovi už z toho byli nešťastní nevěděli kde je chyba….tak se modlili, že jestli mají zůstat v této zemi ať jim Bůh pošle nějaké studenty a ať to jsou křesťané….. Bylo naprosto užasné když jsme se jen tak mezi řečí zmínili, že jsme křesťané…začali hned chválit Boha…bylo to fakt silný a moc fajn.